Paratiritis a Paidi
Paratiritis a Paidi
Poutník Paratiritis jednoho dne dorazil do menšího městečka, které se mu zalíbilo pro svůj útulný a čistý vzhled. Když pomalu přicházel po staré kamenité cestě lemované jabloněmi, zahlédl asi pětileté dítě opřené o strom. Zřejmě šlo o synka některého ze zdejších zbohatlíků, soudě tak podle oblečku. Paratiritis se nezastavil a jen dítě pozdravil pokývnutím hlavy. To ho pozorně sledovalo upřeným odhadujícím pohledem. Nakonec zjevně usoudilo, že poutník nepředstavuje nebezpečí a dále se nerušeně věnovalo pozorování mraveniště pod stromem.
Po zařízení několika záležitostí si Paratiritis vyšel na malou podvečerní pochůzku, aby si prohlédl okolí městečka. Zrovna se procházel malým březovým hájem, když zahlédl hlouček peroucích se dětí. Chvíli je sledoval a také si všiml, že není jediný kdo jen pozoruje: Nad peroucím se hloučkem seděl na větvi ten kluk, kterého viděl při svém příchodu, a smál se. Paratiritis k němu pocítil jistou spřízněnost, takový postoj mu byl velmi sympatický.
Následující den Paratiritis potkal své známé dítě opět v tom samém hájku, ovšem tentokrát samotné. Sedělo na březové větvi s tváří obrácenou k obloze, nicméně zaslechlo poutníkovi kroky a seskočilo. Jeho hlas zněl až překvapivě čistě: „Dobrý den, Paratitirite.“ „Tobě také, Paidi.“
Asi po čtyřech dnech pobytu ve městě se Paratiritis domluvil s místním nejbohatším statkářem, že si zajdou společně na procházku a poutník bude vyprávět novinky ze světa. Když pak společně procházeli okolí městečka, Paratiritis zahlédl svého známého Paidiho jak pod vedením svého vychovatele zřejmě kreslí krajinu. Statkář si všiml, kam míří Paratiritův pohled a hned komentoval: „To je můj syn. Najal jsem mu vychovatele, aby se něco naučil. Až bude větší, pošlu ho na univerzitu. Když jsem nemohl já, tak chci umožnit vzdělání aspoň dítěti.“ „Nezdá se, že by to váš syn oceňoval. Spíše bych řekl, že zrovna má chuť od vychovatele utéci.“ „No jo, máte pravdu. Nebude vám vadit, když tam zajdem a já ho trochu usměrním?“ „Beze všeho.“ Když spolu došli k učiteli a jeho nedobrovolnému žákovi, odehrával se tam zrovna takovýto rozhovor: „Nemůžeš přece kreslit strom modrý. Kdo to kdy viděl, aby strom byl modrý?“ „Ale přece se podívejte, při tomhle světle je opravdu modrý!“ „Ne, to tedy není, strom nemůže, opakuji NE-MŮ-ŽE, být modrý. Ukaž pomůžu ti. Tak vidíš, je mnohem lepší zelený než modrý.“ Do toho zasáhl statkář: „Ale Paidi, vždyť pan učitel má pravdu, strom nemůže být modrý. Koukej pana učitele poslouchat!“ Paidimu se to zjevně moc nelíbilo, ale vzal si zelenou barvu a začal malovat další stromy. Paratiritis se podíval na dotyčný stromy. Když potlačil vůli svého mozku zbarvit je automaticky do zelena, uviděl příjemnou namodralou barvu. Do malování zabraný Paidi se teď znovu podíval na stromy: „Ano, jsou zelené. Jak se mi mohlo zdát, že jsou modré, vždyť přeci stromy musí být zelené, to je jasné.“
Poznámka: Paratiritis (řecky) – Pozorovatel, Paidi (řecky) - Dítě
Tomáš Pachner